Pěší pouť na Svatou Horu

Naše pouť začala 16. srpna požehnáním v Blažovském kostele. Vyprovázeni zvoněním zvonů jsme se vydali na cestu - 17 poutníků, řidič doprovofného vozidla a někteří farníci, kteří nás na cestu vyprovázeli. Předem jsme si stanovili dva úmysly naší poutě: za rodiny a za kněze. Další úmysly nám na lístečkách svěřili farníci. Při zastávkach jsme četli knihu o Janu Maria Vianneyovi, faráři Arském. Dnešní etapa vedla jen do Rajhradu, slunko nám pěkně zatápělo. Večer jsme si ještě mohli prohlédnout klášter benediktinů, kteří nám poskytli nocleh.

Po mši svaté o půl šesté a po snídani jsme vyrazili ještě za ranního chladu na cestu do Námeště nad Oslavou, první část cesty převážně po silnici, druhou podél řeky Oslavy malebným údolím s krásnými výhledy na okolní skály a zříceninu hradu. Nechybělo osvěžení při brodění řeky. Byla to velmi dlouhá etapa (57 km), pěší poutníci dorazili až o půl desáté. V Naměšti nám u otce Jana Nekudy bylo dobře. Vlastně přímo skvěle, místní hospodyňky nám připravily k večeři bohatou hostinu, takže jsme měly ulehčenou práci s vařením.

V úterní ráno jsme měli mši svatou společně s Náměšťskými poutníky, kteří s otcem Janem vyráželi na pouť do Vídně ke hrobu sv. Klementa Hofbauera, od jehož svatořečení letos uplynulo 100 let. Po mši jsme pokračovali svou cestou. Abychom se vyhli frekventované silnici, jeli jsme do Vladislavi vlakem (někdo na kole nebo doprovodným vozidlem) a odtud jsme už pokračovali po značce do Třebíče, kde nás místní pan farář provedl nádhernou basilikou. Do Nové Říše to bylo ještě daleko, takže jsme se museli vydat na cestu. Slunce nás provázelo na každém kroku, ale do stínu ho naštěstí stromy podél cesty nepustily. V Nové Říši nás přijali premonstráti ve svém klášteře a my jsme si mohli odpočinout po dalším namáhavém úseku naší cesty.

Posilněni i duchovně účastí na mši svaté v krásném kostele, jsme opět zvedli kotvy. Ještě před polednem jsme se zastavili v Telči, překrásném městě s několika kostely, z nichž dva jsme navštívili. Polovinu našeho putování jsme oslavili osvěžující koupelí ve Velkém pařezitém rybníku a s nově načerpanou silou jsme pokračovali dál. Dnešní nocleh jsme měli domluvený v Kamenici nad Lipou u hodného pana faráře, který má cukrovku, a tak se s námi rozdělil o nejrůznější bonboniéry a čokolády.

Když jsme po mši svaté a snídani opouštěli Kamenici, opět nás vyprovázelo slunce. Pokračovali jsme po méně rušných silnicích a názvy vesnic, které jsme míjeli, nám mnohdy připadaly poněkud podivné. Polední přestávka v Choustníku však splnila svůj účel, a tak jsme s novými silami vyrazili na turistickou značku. Cestou do Sezimova Ústí jsme míjeli několik rybníků, někteří se i vykoupali. V Sezimově Ústí jsme už byli všichni dost unavení. Cesta do Tábora na Klokoty byla pro mně rychlá, protože jsem jela doprovodným vozidlem a spoň trochu podle svých sil řídit přípravu večeře. Pěší dorazili při západu slunce. Poutní místo Klokoty spravuje kongregace Oblátů Panny Marie Neposkvrněné. Poutníci tu dřív spávali v ambitech, tak jsme byli rádi, že my odpočíváme v poutním domě.

Slunce vycházelo za táborským kostelem, když jsme vstávali k ranní mši svaté. Do kostela s mnoha věžičkami jsme to měli pár kroků. Předposlední etapa vedle přes Jistebnici a Nadějkov do Chyšek, kde jsme měli delší přestávku. Do Kovářova nám zbývalo už jen kolem patnácti kilometrů, takže jsme dorazili ještě za světla a po večeři jsme stihli i křížovou cestu v místním moc pěkném kostele Všech svatých. Jako tradičně jsme večeřeli nudle s mákem, což je pro Tvaroženské poutníky typická páteční poutní večeře:)

Ráno jsme pozvedali naše zraky k šedivé obloze, předpoveď počasí slibovala déšť. Prvních asi 13 km poslední etapy jsme se svezli (autobusem, na kole, doprovodným vozidlem), abychom dorazili na Svatou Horu včas. Při přechodu hráze přehrady Orlík jsme se v prostředku zastavili k modlitbě a o kousek dál začaly první dešťové kapky smáčet zem. S pláštenkami jsme pokračovali dál. Na autobusovou zastávku ve Smolotelech jsme se tak akorát vešli - to bylo snad poprvé, co jsem neměla chuť dál protahovat přestávku, protože mně bylo docela zima.

Na Svatou Horu jsme dorazli za zpěvu mariánských písní ve tři čtvrtě na jednu. Ve stejnou dobu dorazili i poutníci o. Jana ke svému cíli. Po pořízení skupinové fotky před basilikou jsme vstoupili do chrámu, abychom mohli pokleknout před svatostánkem. Po převlečení do suchého oblečení a výtečném občerstvení jsme ve tři hodiny společně s farníky, kteří přijeli autobusem, slavili mši svatou, kterou vyvrcholila naše pouť.

Celkem jsme našlapali přes 280 km, nebýt povzbuzování a neúnavnosti o. Josefa, nevím, jak bychom to zvládli. Bohu díky, že nás provázel svou ochranou a požehnáním a všichni jsme se v pořádku vrátili domů, a taky za všechny milé lidi, které jsme cestou potkali, zvlášť za ty, u kteých jsme mohli nocovat.