Pouť do Ostřihomi

O prázdninách jsem se zúčastnila pěší pouti do Ostřihomi. Celý týden bylo velmi hezky - nejspíš to bylo tím, že část poutníků vyrazila vybavena novými pláštěnkami. Tak tedy slunko připalovalo a my jsme se vždy radovali ze stínu a z chladných kostelů. Ale teď už k naší cestě:

Poslední týden v srpnu se vydala skupina poutníků pod vedením otce Jana Nekudy (teď už faráře v Náměšti nad Oslavou) na poutní místo Esztergom v Maďarsku. Celá pouť byla zahájena v neděli 24.8. v 14:00 požehnáním v blažovském kostele. Většinu věcí jsme odevzdali do dorovodného vozidla, které měl na starost pan Paulík z Blažovic a s lehkými baťůžky na zádech jsme se vydali do Žarošic, kde byl na faře první nocleh.

Slunko se schovávalo za mraky, a tak se šlo dobře. Vyprovázelo nás hodně lidí, ale postupně se vraceli až nás zůstalo kolem dvaceti. Do Zdravé vody, která je asi 3,5 km od Žarošic jsme dorazili kolem sedmé a po občerstvení jsme se vydali na poslední úsek dnešní etapy. Už bylo docela tma když jsme vcházeli do krásného kostela na tomto poutním místě.

Během cesty jsme se docela drželi hesla "ranní ptáče dál doskáče". Vzhledem k horku to bylo docela příjemné. V pondělí jsme slavili eucharistii o půl sedmé v Žarošicích a po snídani jsme zvedli kotvy. Plni sil jsme nasadili docela ostré tempo, prošli jsme Čejčí a Čejkovicemi a plnou parou jsme si to šlapali do Lanžhota, kde na nás čekala krásně opravená fara a výtečná večeře.

I v úterý jsme vyrazili časně, asfaltka byla sice dost tvrdá, ale za ranního chladu se šlo přímo skvěle. Krátce jsme se zastavili na hranicích se Slovenskem, a pak zase dál od Kútů. Dnes nás čekala velmi náročná etapa korunovaná přechodem Malých Karpat. I kvůli tomu a kvůli horku jsme se rozhodli úsek z Kútů na poutní místo Šaštín absolvovat autem. V Šaštíně jsme měli mši svatou a za poledního horka jsme se vydali dál. Na nějakou dobu jsme taky sešli ze silnice a šli po písčité cestě a přes velké louky. Naše cesta vedla dál přes vojenský prostor, kde jsme zrovna modlili růženec, dali jsme taky pár mariánských písní a zrovna za zpěvu "ave, ave, Maria" jsme míjeli nějakou vojenskou posádku. No, ti vojáci na nás koukali skoro jako na živý cíl..:-). Zachvíli se před námi otevřelo údolí pod Karpatami. Jejich přechod nebyl tak idylický, jak ty hory z dálky vypadli... Ve Smolenici jsme spali v pastoračním centru a kdo byl unavený tomu se spalo dobře (kdo ne, toho rušili chrápající spolupoutníci).

Středa byla odpočinkovým dnem. Na kole, vlakem nebo autem se všech 20 potníků přesunulo do Trnavy, kde jsme v kostele sv. Mikuláše mohli mít mši svatou. Letos si zde připomínali 300 let od slzení obrazu Panny Marie Trnavské. Dopravních prostředků jsme využili ještě jednou a svezli se do Leopoldova. Odtud zase po svých směr Zbehy u Nitry. Útočiště nám poskytla fara k rekonstrukci, místní farář se zase podělil o své zážitky ze setkání v Sydney.

Do Nitry to nebylo daleko, ale projít městem trvalo dost dlouho. O tom jsme se přesvědčili ve čtvrtek. Na návrší v centru tam vedle sebe stojí tři propojené kostely. Vzhledem k tomu, že je Nitra sídlem biskupa, jsou ty kostely docela malý. V tom nejmenším z nich jsme měli mši. Jsou zde také uchovány ostatky sv. Cyrila a ještě dalších dvou svatých. Na kraji Nitry je ještě jeden kopeček a na něj vede křížová cesta. Odtud byl pěkný výhled na všechny strany. Dál jsme pokračovali podél řeky Nitry. Pomalu jsme se dostávali do oblasti, která je krom slováků obývaná i maďary, to prozrazovali hlavně dvojjazyčné nápisy. Po silnici to pomalu ubíhalo, ale přecejen jsme se blížili do místa dnešního noclehu, kterým byla Maňa. Ta nám teda dala zabrat! Taky nemůžu říct, že po nás ani pes neštěkl, ti totiž štěkali hned, jak jsme se přiblížili k prvním barákům jakékoliv dědiny:-).

Cesta z Maně byla nezapomenutelná. V dobré víře, že si to zkrátíme po poli, jsme možná ušetřili pár kroků, ale cyklistům se tu dobře nešlo. V příští vesnici jsme se zastavili s místními stařenkami. Když se dozvěděli, že jdem z Maně, reagovali "až z Maně...", když jsme ale řekli, že chceme dnes dojít do Svodína, neměli už vůbec slov. Ve spleti cest jsme se nepatrně odklonili a přivítala nás vesnice Čechy. Údajně jsme si ale zas až tak moc nezašli. Procházeli jsme asfaltkou mezi poli a díky náhodnému cyklistovi, který nám poradil cestu, jsme se vyhli oplocenému lesu, kde by nás považovali za pytláky, ať bychom chtěli nebo nechtěli. Svodín se zdál nedosažitelně daleko, ale nakonec jsme dorazili právě včas na maďarskou mši, které jsme moc nerozuměli, i když některé části byli latinsky. K poslednínu noclehu na naší pouti jsme se uložili v místní tělocvičně - to jsme měli místa.

Svodín jsme opouštěli už kolem šesté za svitu vycházejícího slunce. Cíl naší cesty byl už dost blízko. Brzy jsme dokonce uviděli i kupoli ostřihomské baziliky. Čím víc jsme se blížili, tím se šlo líp - teda aspoň mně. A pak jsme uviděli, jak se hned na břehu Dunaje tyčí nádhedný chrám. Právě v poledne jsme byli na mostě přes řeku, tak jsme dali Anděl Páně. K bazilice jsme dorazili právě včas, abychom stihli mši předtím než začnou svatby. Mši jsme měli v boční kapli. Bylo obdivuhodné, jak to všechno krásně vyšlo. Ani nevím kolik kilometrů to dohromady bylo, ale řekla bych, že dost. Dala jsem přednost návratu autem, ale pár nadšenců se vracelo na kolech, která cestou tam vedli. Statistický údaj na konec: mezi nejmladším a nejstarším účestníkem mohlo být tak padesát let.